Cesta na Ořešník

13.06.2016 20:05

Tak je to tu zase. Konec školního roku bývá protkán tradičním zkoušením, písemkami, ale i výlety. A tak opět po roce vyrazila i  IX.A. Cíl byl dán již z loňska. Když jsme náš výlet na Skalní hrad zakončili v Hejnicích v cukrárně, nechal jsem pozvednout oči žáků nad hejnický kostel a vyhlásil cíl výletu na rok 2016. Milí žáci, cílem výletu bude Ořešník. Všichni při představě cesty do kopce „zajásali“ i když to od některých vypadalo na zaúpění. Detaily nezkoumám. 

A tak jsme se ve středu 8. června 2016 ráno sešli v počtu 12-ti žáků na zastávce a přemístili autobusem do Hejnic. Počasí krásné, nálada ještě lepší. Tedy, než jsme začali stoupat. Po červené turistické značce na Ořešník.  Saša převzal svou roli turistického vůdce a jen málokdo mu stačil. Rozdílná fyzická připravenost se projevila záhy. A tak si přední voj vytvořil solidní časový náskok a zadní voj vlál a „lál“. Na všechny strany. Proč kopec není rovina, zda je nahoře občerstvení (ano, Lídl, zněla moje odpověď),  že je hic, že je stín, že došla voda, že je boule na noze, že ty boty jsou špatný, že už to dál nejde, a kdy už budem nahoře….., no prostě turisté k pohledání. A tak můj obdiv Honzovi, který,  jako dobrá duše, dotáhl tuto druhou skupinu až na vrchol a psychicky vše vydržel.  Mezitím na čekacích zastávkách zjistili někteří mykologové z prvního vrcholového družstva, že rostou hřiby kováři a tak jimi plnili igelitový pytlík.

No, pod Ořešník nakonec dorazili všichni. Na vlastní skálu Ořešníku se pak vydala postupně jen desítka, neboť někteří neholdují výškám. Z výšky 800m nad mořem se nám rozprostřel krásný pohled do kraje. Kdo jej zná, ví, o čem mluvím. I moji deváťáci byli překvapeni a brali to jako třešinku na dortu. Stálo to za to. Kromě jednoho žáka tam byli totiž všichni poprvé. Poseděli jsme chvíli na skále, pokochali se nádhernými scenériemi Jizerských hor a po svačině jsme pokračovali směrem na Velký Štolpišský vodopád. Tam jsme se kochali podruhé. Trochu se osvěžili ve vodě, někdo i víc, a pak vyšplhali na horní můstek přes potok. Uff. Poslední stoupání za námi. Nahoře, na můstku, jsem využil chvíli klidu a k místu, kde jsme byli, již tradičně něco přečetl z Knihy O Jizerských horách od Miroslava Nevrlého. A pak už jen cesta dolů. A došlo k tomu, co vždycky. Druhá skupina, téměř umírající voj, začíná ožívat, dostává se dopředu a přitahován magnetem cukrárny v Hejnicích už před sebe nikoho nepustí…. A tak si ani nevšimne pěkného prostředí Ferdinandova a už usedá se zmrzlinou (do velkého kornoutu, prosím) do křesílek před cukrárnou. Pohoda. Všem je o poznání lépe, jen houbám v igelitovém pytlíku asi ne.

A já si dávám též něco dobrého (kávu a větrník), sedím a nostalgicky si pro sebe říkám, tak s touto třídou jdu naposledy… Cíl na příští rok už jsem nevybíral…… Ále což, přijdou další bojovníci… 

Aby nedošlo k nějakým výtržnostem, na autobus v Hejnicích čekáme ve stínu před policejní stanicí.      I autobus přijel, řidič naposledy poloviční slevu uznal, a tak výlet na Ořešník skončil na náměstí v Novém Městě pod Smrkem beze ztrát. Všichni odchází v dobré náladě a v plné kondici. Proč tedy byla následující den tak velká absence ve škole, netuším.  Že by pro některé začal víkend jako pro Pražáky? Tedy už ve čtvrtek? Kdo ví….   

                                                                                                              Vesnický učitel Miroslav BERAN