Na výletech s VIII. A

28.06.2019 10:04

Měsíc červen každoročně vybízí školáky k cestování. Zvláště takový, jakým je ten letošní. Proto jsme se rozhodli, že vyrazíme i my, třída VIII. A.   A pořádně si to užijeme.

17. 6. – 19. 6. 2019       Jak jsme jeli do Chorvatska

Blížící se konec roku je jako stvořený pro „zmizení“ ze školy. V budově školy bývá dusno. Ze známek, zkoušení, písemek a letos i z počasí. A tak padlo rozhodnutí, že vyrazíme na několikadenní výlet. Volba padla na Chorvatsko. Všichni nadšeně souhlasili. Dokonce i rodiče.  Je pondělí ráno dne 17. června 2019, postupně se scházíme na nádraží. Mělo nás být nejdříve 15, pak 13 a nakonec dorazilo s batohy 11 cestovatelů a cestovatelek. Klapzubova, nyní Beranova jedenáctka.

Jízdenky do Chorvatska, letecky, prosím. Obdržel jsem do Starých Splavů. A na vlak. Prý, jak jsou teď ty problémy s Boeningy…. . A tak kolem desáté vystupujeme,  díky otevřeným oknům, z klimatizovaného vlaku a míříme pěšky vyhlídkovou trasou kolem našeho „moře“.  Chorvatsko alias „Mácháč“ nás vítá krásným počasím. A výhled je na všechny tři dny stejný.  Koupání, koupání a koupání. I plánovaný výlet do Jestřebí oželíme. Ještě, že bydlíme v oáze klidu, v přepychových chatkách z minulého století. A hlavně, v borovicovém háji. Stín. Jaká to pohoda.

V kempu ještě letos neotevřeli krámek se smíšeným zbožím, a tak musíme alespoň PRO  PEČIVO do Splavů. To jsem netušil, že mají ve Splavech úplně jinou sámošku, než u nás. Asi proto ji naši osmáci museli  z podstatné části vykoupit a na chudák babičku po nás nezbyla ani kůrka. Připomínám  cestovatelům, že jsme tu pouze  do středy, ale marně.  Nakonec dojde i na Semtex (že Karle) nebo veškeré ingredience na obložený talíř (že Báro). To, že se před sámoškou producírovala  naše Fed-Cupová tenisová reprezentantka Barbora Krejčíková, jsem zaregistroval jen já. Všichni jsou pohrouženi do výhodných nákupů všeho druhu,  pamlsků, Semtexu a samozřejmě mobilních „tefelenů“.

V úterý jsme opustili naši chorvatskou kamenitou pláž a vydali se na písčitou plážičku ke hrázi. Písek, Itálie, Lido di Sole, to je něco. Akorát se sladkou vodou. Tam se k nám přidala i mateřská školka. Mezi dětmi z MŠ se některé naše žákyně menšího vzrůstu málem ztratily. Naštěstí  mi je paní učitelky vrátily zpět…. .

Večer jsme pak my, ostřílení skauti, u „plechového“ táboráku opekli liberecké párky (jako správní krajští patrioti) a pěli známé a mnohdy i melodicky neznámé písně. Tedy, alespoň někteří. Byli tací skauti, kteří neustále pobíhali po kempu a hledali a hledali a hledali…. wifinu.  U ohně nebyl signál. No uznejte, to je „vopruz“.

Večerku jsem stanovil  benevolentně na půl jedenáctou, ale to byste nevěřili, kolikrát musí jít žák osmé třídy do půlnoci na záchod.  Dělal jsem si čárky jako vrchní v restauraci, ale tolik piv by se nedalo vypít … . Když se po půlnoci prošla ve slušivém nočním pyjamu „teletubbies“ - jednorožec  Jiřinka a  podařilo se mi ulapit a zahnat do postele napotřetí i Karla, nastal klid.  Vzhůru zůstali jen  Jirka s Matyášem, kteří  večeřeli řízek z domova a brambůrky asi ve dvě ráno.

A je tu středa, den odjezdu domů. Zůstaneme tu prý až do konce týdne, slyším ze všech stran. Jo, sámoška vykoupená, peníze mám stejně už jenom já… . Nic. Jede se domů. Babky „Viledy“  (že Simčo) se zhostily úklidu chatek, za což obdržely pochvalu od správce,  v kempu hrajeme poslední ping-pong a badminton a pak už míříme na nádraží do Starých Splavů.

Vlaky prý jezdí na čas a tak hned na začátku cesty vyrážíme se zpožděním. Doma jsme jen o hodinu později. Paráda. A loučení?  Žádné. Doma pod sprchu, nachytaná klíšťata vypustit opět do přírody a ve čtvrtek  si ještě pokuste opravit nějaké ty známky. Jirka z angličtiny a tak…. .

Poslední informace unaveným výletníkům. Odpočívejte. Příští úterý vyrážíme na Ořešník.

 

25. 6. 2019                    Výprava VIII. A na Ořešník

Je s podivem, jak poměrně málo dětí zná blízké okolí. Proto opět navazuji na loňské výlety do Jizerek a vzhledem k předpovědi počasí vybírám cíl. Vrchol Ořešníku a s ním spojená vidina krásného výhledu do kraje.

Scházíme se tentokráte na autobusové zastávce a zase v počtu jedenácti.  Je sice teplo, ale ještě to jde. Odjezd busem do Hejnic a vyrážíme na pěší túru. Poprvé zastavuji naši  výpravu  před hejnickým chrámem a mezi jeho věžemi stoupám prstem výš a výš a výš a ukazuji nevěřícímu žactvu, kam vystoupáme. Ano, moji žáci, tam ten kříž je vrchol Ořešníku. Držte se po červené a jdeme. Adriana už teď lituje, že vstala z postele. A není, jak vidno, sama.

Pomalým tempem (kromě Karla a Ivy) stoupáme stínem lesa (ještě že tak) z Hejnic. Přesto slyším z davu, že „mně čím dál tím víc buší srdce“, nebo  „mně se zastavil úplně tep“. Prostě málem přibily v Jizerkách další pomníčky. Naštěstí trvalým přesvědčováním žactva, že vlastně jdeme pořád po rovině, byť pro nás nesprávně nakloněné, se dokodrcáme s občerstvovacími zastávkami pod kýžený vrchol. Po skupinkách jej pak postupně dobýváme. Ale ta odměna, ty rozhledy.  Sednout na zadek ke kříži, držet se zábradlí a „žádné blbosti“. Zadávám osmákům otázky z krajiny kolem nás a ti dokonce  zadané cíle i nalézají. Ó, jak milé překvapení  ve výšce 800 metrů nad mořem.  Když se namlsáme pohledů kolem, svačíme a já předčítám z Knihy o Jizerských horách Miroslava Nevrlého  něco málo o Ořešníku. Pak ještě chvilku vystoupáme, až přichází  konečně krátká rovina a cesta se najednou začne točit dolů ke Štolpišskému vodopádu. Míjíme zajímavý kamenný stůl, na který nějaký trpělivý šikula naskládal na sebe kameny do tvarů věžiček  (i naši žáci opravili nějaké ty spadané - dělám si plus)a jsme u vodopádu. Ledové osvěžení v potoce  přichází vhod. Ale čas nás začíná trochu tlačit. Proto ještě jedno foto a pak „adié“ a výstup na lávku přes „Štolpich“. Znovu se vracím ke Knize     o Jizerských horách  a předčítám příběh o chlapci, který  překonal  strž po spadlém kmeni smrku. Trochu se děsím toho, když vidím Karla, jak pohledem hledá ten smrk, ale naštěstí tam žádný vhodný není… . Už radši nic číst nebudu.

Pak už míříme níže a níže a ve Ferdinandově nasazujeme kvapíkové tempo  s cílem chytit autobus do „Nováče“.  Zvládli jsme to. Zmrzku si dá každý až doma.

Když jsme ráno vyrazili, bylo nás  jedenáct. Do Nového Města pod Smrkem se nás vrátilo jen deset. Že by ztráty povoleny? To snad néé?  No, Vláďu jsme nechali v Hejnicích, když je tam doma. Ten měl tu zmrzlinu nejdříve.

A tak vše dobře dopadlo. Zase někdy příště.

 

Závěrem:           

Vážení žáci VIII. A. Přeji Vám i Vašim rodičům pohodové prázdniny.

Pravdivost obou příběhů pak dokládám  fotografiemi, které najdete na webových stránkách školy.

                                                                                              Vesnický učitel  Miroslav Beran  

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode