Výlet VIII.A na Skalní hrad

23.06.2015 13:01

V červnový pátek (naštěstí devatenáctého) jsme se vydali s VIII.A na turisticky laděný školní výlet. Přesně před rokem jsme pokořili Smrk a tak letošní volba padla na Skalní hrad. Před vlakovým nádražím se sešlo 16 žáků. S mírnou slevou v kapse odjíždíme ranním vlakem do Oldřichova v Hájích. Cesta proběhla hladce a já si vzhledem k počasí prohlížím turistickou obuv některých jedinců. Vidím, že někteří zvolili plážovou obuv. Asi chtějí cítit každý oblázek na cestách Jizerek. No, uvidíme.

            Z vlakové zastávky „pěšourem“ stoupáme a stoupáme po starobylé obchodní stezce do sedla pod Špičákem. Poprchává, loupežníci v lesích jsou naštěstí jen dva, Saša s Vladimírem a tak první občerstvení proběhlo k radosti všech beze ztrát. Rozcestník nás posílá po zelené směrem na hlavní cíl cesty – SKALNÍ HRAD. Za chvíli tam jsme. Všichni vylézáme na skalní plošinu a pohlížíme do dáli….. Výhled na Frýdlant však kazí již přerostlé  stromy. Nu což, i tak je na tomto místě plném pověstí pěkně. I pršet přestalo a tak je čas na trochu historie i na společné foto. Je na něm i Andrea, pro kterou bylo vylezení až nahoru super výkon. Jen má problém. Jak prý sleze dolů. Vladimír je nejen loupežník, ale i dobrý turista a „záchranář“. A tak ten sestup společně jistíme. No a je to. Cestou do Oldřichovského sedla jsme postupně míjeli nově instalované tabule a zajímavosti, které zpestřily naší opětně deštivou turistiku. Pepa nás upozornil na skálu ve tvaru hlavy gorily a i zde je nainstalována pomůcka ve tvaru dalekohledu, která nám hlavu zvířete ukáže lépe než v ZOO.

            K lítosti žáků míjíme bez povšimnutí hospodu „ U Kozy“ v Oldřichovském sedle a vineme se po Viničné směrem k Hejnicím. V cestě stojí opět trocha historie, tentokráte poměrně nedávné. Bunkry, zvané „řopíky“, postavené před 2. světovou válkou na obranu republiky, lemují cestu v hojném počtu. Jeden jsme si prohlédli a konstatovali, že pobyt v nich nebyl vůbec snadný. Z Viničné odbočujeme a Starou poutní stezkou vedoucí lukami podél Raspenavy dorážíme až do Hejnic. Otázka, „kdy už tam budem“ s odpovědí „až uvidíš kostel“ se opakovala čím dál častěji. Ještě před příchodem do Hejnic vyděsil zadní voj výpravy pes, který plavmo překonal metrový plot a Veronika s Vandou z toho měli málem smrt. Veronika začala skákat taky metr do výšky a s výkřikem „pane učiteli, pane učiteli, on už zase skočil zpátky“ vyřešila složitou situaci. Byl to přítulný irský setr, ale já se mu nedivím, že hlídal ostražitě, když šla kolem VIII.A.

            V Hejnicích zbyl čas i na nějakou tu pochutinu v cukrárně a s pohledem všech účastníků na Ořešník a slovy: “Tam půjdeme za rok, mládeži“ jsem ukončil naší páteční turistiku. I řidič autobusu při pohledu na 16 osmáků znejistěl, ale nakonec nás s připomenutím, že se máme příště nahlásit dopředu, do poloprázdného autobusu vzal.

            A tak vše dobře dopadlo. Také „plážová obuv“ jedinců vše vydržela. Dle vyjádření rodičů byl pak odpoledne doma alespoň na chvíli klid. Přiznávám, že jsem při křížovce usnul taktéž.

            Závěr.  Výlet na Skalní hrad se doporučuje všem. Není to daleko a je tam hezky.

                                                                                                                                                    Miroslav Beran